Rozhovor Jirka Kráčalíka s Pavlom Barabášom (publikované v knihe Drama před kamerou)

(publikované v knihe Drama před kamerou, 2012, vydavateľstvo Knihy 555, Liberec, ISBN 9788086660363)

Na extrémních expedicích i při točení filmu
tam nechávám své srdce ...

obalka-final-pro-web-rgb.jpg

Neznáma Antarktida, Pururambo, Amazonia Vertical, Omo, Carstensz, Trou de fer... a prakticky všechny Pavlovy filmy mají něco společného. Posadíš se do kina a na plátně se odehrává vždy nějaký zajímavý příběh. Je tam něco navíc. U Pavla Barabáše je tam vždycky něco navíc. Nejsou to například jen dramatické záběry v třeskutém mrazu při výstupu na nejvyšší horu Antarktidy nebo dechberoucí tisícimetrové slaňování v hřmících vodopádech záludné propasti Reunionu, či strach z divokých kmenů při výstupu na Carstenszovou pyramidu v Papue Nové Guinei... Je tam něco víc. Ano, je tam promyšlená kompozice záběrů, mimořádně citlivé vázání obrazů a bezpochyby vždy hudba, která umocňuje všechny Barabášovy filmy. Jeho filmové dílo dociluje toho, že divák přestává vnímat čas. Prožívá to, co prožíval autor při natáčení filmu. Je vtažený do děje, mnohdy drsné a dobrodružné poetiky života odlehlých částech sveta. Je opravdu málo takovýchto filmařů na světě. Proto jsem za Pavlem přijel do Bratislavy, abych zaznamenal jeho zážitky i jeho filosofii, která je pro něho příznačná.

Řekl jsi, že u tebe bylo cestování a filmování prakticky v jedné rovině. Symbioza.
Když jsem nosil na Zbojničku, tak to bylo období, kdy se začaly organizovat velké československé Himalajské expedice a to poselství, které ti lidé z hor přinášeli mě tak ovlivnilo, že jsem i já chtěl poznat ty velký asijský hory a toužil jsem být členem velké expedice a zažít to, o čem staří himalájisté vyprávěli s těmi plamínky v očích při petrolejkách. A splnilo se. Moje první cesta byla...

Teď jsem se chtěl zeptat. Tvoje první cesta?

To bylo hned přes čtyři největší pohoří Asie – Himalaj, Karakoram, Hindukuš a Pamir. Vznikl z toho 3-dílný TV seriál Karakoram Highway. Ale ten sen byl jít na nějakou osmitisícovku, s nějakou expedicí. Splnilo se mi to v roce 1997 pod vedením Jarky Stejskala. Snažili jsme se vylézt na Kančenzongu.

A tam jsi natočil tvůj první velký film.

Ten film se jmenoval 80 metrů pod vrcholem. Na vrchol hory jsme nevylezli, a o to hůř se dělá film o neúspěšné expedici, ale i tak dopadl velmi dobře a získal mnohé ocenění. Možná proto, že to byla expedice o přátelství. Bylo to něco, co se vám zapíše do duše jako dlátem do kamenu.

Kanchenjunga byla tvoje první velká expedice, kde vznikl velký film – první expedice a film.

Když děláte film o takové expedici, tak uvažujete o smyslu, významu, o objevování myšlenek filmů, kterýma můžete ovlivnit lidi. Tím, že jsme přecházeli přes horské tibetské vesničky, velmi mě oslovila tibetská filosofie. O téhle horské kultuře jsem i potom natočil pět filmů z oblasti Himalájí, ať to bylo při přechodě Bhútánu, v Tibetu, Ladakhu, Mustangu a dalších.

Každý rok posíláš filmy, které mají na festivalu obrovské úspěchy, některé jsou reprizované, protože je tak velký zájem. Ale ten film, o kterém si teď povídal, 80 metrů pod vrcholem jsme ještě neměli. Jako to? To můžeš napravit.

Tak, už je to starší film a já se snažím na Váš festival poslat vždy to nejnovější. I filmař se vyvíjí, přemýšlí nad hodnotou svého filmu, nad jeho poselstvím.. A když poznáváte svět, tých myšlenek je stále víc. Pro mě a moji generaci, kteří jsme byli odchováni starými objevitelskými knihami, jejich dobrodružstvími a zážitky pro mě je největší inspirací natáčet v zemích, kde nikdo přede mnou nenatáčel nebo dokonce nikdo nebyl. Je krásne, že ješte může člověk stále objevovat a hledat něco, co je neznámé. Vděčím Bohu, mým kamarádům, náhodám a štěstí, že se mi podařilo zažít tyhle tajemné zákutí naší Země – tak překrásné a nádherné a ještě donést zfilmované svědectví. Myslím, že je to sen každého filmaře. A když se vám podaří zachytit ješte nedotknuté kmene, to jsou fajn pocity. Vzpomenu druhý splav řeky Omo, kde nám raft umožnil dostat se k odlehlým etnikům, kde jsme zažili tu pravou dobu pravěku. Nebo hledaní posledných přírodných Pygmejů v pralesích Konga, či pochody Novou Guineou, kde jsem se dokonce ješte dva krát vrátil.

Jedním z tech expedic byl i Carstensz Pyramid, že?

Carstensz Pyramid to byl nejtěžší přechod přes horskou džungli, bez chodníků, či možnosti návratu, jaký jsem kdy zažil s partou skvělých lezců. Ale paradoxně těžším byl určitě nížinný pochod přes nekonečné močály, kde jsme hledali přírodní kmeny stromových lidí Kombajú. Hladali jsme takové, které ještě neviděli bílých lidí. Podařilo se nám po několika týdnech pochodu v tom marazmu dojít ke kmenům, které žily v době kamenné. Neměli nic z našeho moderního světa. Je to jakoby cestovaní v čase. Žít s nimi někde na stromě a poznávat každý detail jejich pralesného života, nasávat něco, co v naší moderní době prostě už neexistuje. Na Carstensz Pyramid ješte vyleze množství expedic, ale toto je něčo, co se už na světě nebude dát nikdy zažít a ja jsem rád, že z toho vzniklo silné svědectví film Pururambo. .

Malinko z tohoto tématu uteču, ale vrátím se k tomu. Jak jsem se zmínil, máš vlastní studio, tady teď jsme. Máš to tady pěkně zařízené. Je možné se tím plně uživit, nebo je to problém, jako u jiných profesí drobných podnikatelů, byť jsou dobří. Jak u tebe?

Já si myslím, že když člověk vkládá do něčeho energii, tak se mu ta energie musí nějakým způsobem vrátit. Je to fyzikální zákon, který funguje všude na Zemi a musí fungovat i v podnikání. Ale nejdůležitější je intuice, když cítíte, že to je vaša cesta, po které by jste měli jít a nesmíte se na to dívat jako na projekt, který vám má přinést peníze. Tak to nefunguje.

Jasnačka, taky jsem se s tím setkal.

Samozrejme aj mne pohlcuje ten nezmyselný systém hospodářskeho rastu v západnej společnosti, který tak devastuje nejen naši planetu, ale i nás samotných. Čas od času si musím sám udělat pořádek ve svém žebříčku hodnot. Vzít si jen to co opravdu dokážu sbalit do batohu, co unesu na zádech a žít jen s tím daleko od civilizace, jen s domorodci, či s přáteli. Žít v té nejčistější přírodě, odkázaní jen sami na sebe. To je pro mě taková největší a nejkrásnější očista. Je to cesta, která se nedá zaplatit a nejdete do toho s tím, že na tom potřebujete vydělat, to je úplný nesmysl. Cesta vám dá nějaké myšlenky, očistí vás a vy časem pochopíte, že se s některými myšlenkami chcete podělit ve filmu. Ukázať, že vedú aj iné cesty ku šťastnu. Ale to nepříjde hned. Někdy to chce opravdu čas, aby jste zjistili, co vám ta cesta dala, není to nic okamžité, není to nic čím kalkulujete.

Ty jedeš jednou nebo dvakrát za rok někde, kde natočíš film. Z toho vysloveně nežiješ, takže tady musíš mít nějaké doplňující zakázky, ze kterých živíš studio. A ze které si taky vyděláš na další cestu, protože každá cesta něco stojí.

Tak my jsme malinké studio. Dva, tři lidi. Ale nemůžeš se dívat na všechno jen skrz peníze .. Je to hlavně dělat věci, které dávají smysl...
Potom zistíte, že ty myšlenky chtějí lidi na DVD a když ten film zhlédnou, potom chtějí všechny filmy, přijde i zájem televizí i zahraničních. Takhle nějak se to samo zalátá a celé to nejako funguje...

Ptal jsem se většiny autorů a ptám se i tebe – zase nějaká odborná otázka – když připravuješ expedici, víš, že někam pojedeš, budeš točit, máš dopředu nějaký scénář? Anebo točíš jak to vychází a ten scénář dáváš dohromady tady ve střižně? Co je prvotní?

Já jsem vzpomínal, že jedu na cestu kvůli sobě. Kvůli tomu, abych něco poznal, zažil.. ten film je vždycky druhořadý. Vzpomenu například expedici Amazonia Vertical, kde jsme vylezli težkou cestu na stolovou horu Auyan Tepui, prošli ji kudy před námi nik neprojel, slanili jsme vodopád Salto Passo a splavili řeku, abychom se dostali do civilizace. Člověk neví jak, který den dopadne, co přijde, každý den přicházejí nové výzvy, problémy, které si žádají nějaké řešení, které dopředu nevíte.

Trošičku jsme odbočili od otázky. Je to tak?

Nedá se jít podle scénáře. Ja sám s dvěma přáteli máme na největší stolové hoře Chimantá obrovský objev – jeskyni Pekelnou díru, která má tři kilometry a dalo by se v ní schovat velké letadlo. Jak doma napíšu, kam mě cesta povede, co se podaří objevit? Objevování jeskyní na stolových horách Guyanské vysočiny je kapitola, které jsem zasvětil část života. Člověk nevěděl, co bude za hodinu, to jsou věci, které nejde napsat dopředu. Musíte být ve správném čase na správném místě, jen tehdy vám přeje štěstí, přeje vaší vizi i objevům. Na Chimante, Roraime, Kukename jsme našli obrovské jeskyně, které zanechaly velkou ozvěnu i ve světě, protože do roku 2004 se všude na vysokých školách učilo, že v křemenci nebo pískovci , z kterých jsou stolové hory nemohou existovat horizontální jeskyně. To bych zdůraznil - ono když člověk nezná cestu, neví co následuje, jestli je to průchodné, jestli se to dá přejít, tak si toho mnohem víc cení, než když jde po vyšlapané cestičce. Po cestě, kterou před ním někdo přešel. Pro mě to má mnohem větší hodnotu a to cítit i z filmu.

Vše až ve studiu.

Ke tvorbě filmu můžete přistoupit když se vám podaří zachytiť silný příbeh tak, jak jste ho prožil ve skutečnosti. Při takých to typech filmu divák hned zistí, či to někdo hraje, nebo opakuje scény a filmu už jednoduše nevěří. Ta skušenost ze Sportfilmu se pak promítla i do těch mých cest a expedicí. Tam jsem se vtedy naučil, že světový rekord nikdo nezopakuje, a když ho nezachytíte, je zle!
Ale ak aj všechno natočíte to ješte neznamená, že film bude dobrý. To si autor musí odsedět v střižně. Nikdo to srdce do toho za něho nedá a divák je velice citlivý na to, jestli jste upřímný, jestli to děláte z vypočítavosti, jestli pro peníze, jestli chcete někoho nebo něco propagovat.

Jak dlouho ty materiály zpracováváš, než vypadne celý film?

Doma se někdy s filmem vytrápím. To když . Já to občas nechávám odstát a to nejdůležitější co se na té expedici stalo přejde sítem času. Můžu vzpomenout poslední film Pygmejové - děti džungle, který byl o takovém šíleném přechodu mezi Středo-africkou republikou do Konga, kde jsme hledali nejmenší přírodní lidi na světě. Všude byli zmínky o tom, že takoví lidé už neexistují, že při takovém způsobu života se Pygmejové už nikde na světě neživí. A právě při bloudění pralesem Konga se nám podařilo najít etnika, se kterými jsme mohli žít, mohli jsem sdílet jejich touhy, trápení, ale hlavně tu obrovskou radost ze života, která v tom kmeni existuje. A vy víte, že to je přesně to téma, ktoré náš svět potřebuje: cez nich nastavíte zrcadlo naší konzumní společnosti. Potom ten film jde jako po másle. S filmem Trou de fer jsem se trápil půl roku. Nejdřív to měl být humorný film o canyoningu. Nefungovalo to, tak jsem to potom celé přestříhal.

Viděl jsem většinu tvých filmů z různých expedic, které posíláš na náš festival, a všiml jsem si, že některé tvoje filmy jsou tebou zpracované. Dáš do toho myšlenku, střih, uděláš režii, ale na expedici jsi nebyl. Mám dojem, že to byl film 118 dní v zajetí ledu. Takže děláš i takovou tvorbu, že ti někdo něco natočí a ty z toho uděláš film?

To byl jediný film, který jsem udělal, protože Peter Valušiak je můj velký kamarád a přišel za mnou tak velmi skromně, že udělal takovou cestu, jestli bych mu z toho něco nesestříhal. Díval jsem se na to a řekl jsem, že tam jen monotonne jdou po ledě, z toho se asi nic nedá sestříhat. Že by to byl takový, jak to říct, ne až tak zajímavý film. A jak jsem se na ty materiály díval a Peter mi vyprávěl o cestě. Tak mu říkám „Vy jste udělali šílený výkon. Nepochopitelné dobrodružství, úžasná expedice!". Jak jsem se do toho víc ponořoval, tak mi došlo, že právě z té monotonnosti muže vzniknout dobrý dokument... Ten film dostal 15 ocenení z celého světa.

Pro čtenáře jen připomeneme, že film 118 dní v zajetí ledu byl prakticky souvislý přechod - mám pocit, že z Ruska do Kanady přes Severní pól.

Ano byl to první pěší přechod z Ruska do Kanady přes Severní pól bez použití cizí síly. Ta práce nás tak spojila, že jsme spolu udělali dalších 5 expedícií. Peťo byl tak úžasný, že raz sa ma spýtal, či nechcem zažiť to, čo vo filme 118 dní a vzal mě na Severní pól, abychom pešky prošli tzv. Mesnerův variant. Zažili jsme teploty – 36 stupňov, vichřice i drift, který nás neustále unášel od Severního pólu, zkrátka všechno to, co jsem s ním prožíval při tvorbě filmu.

Tvoje filmařina ale nejsou jen expedice tohoto formátu, o kterých se teď bavíme. Jsou to i romantické filmy o horách, kde jsi srdcem, jako třeba Přeměny Tatier, Tatry mystérium, Vysoké Tatry – divočina zamrznutá v čase, Ticho nad oblakmi, nebo co jsem to nedávno viděl v ČT nebo STV – Príbehy tatranských štítov. Takže točíš i o přírodě a o Tatrách, a o horách, nejen z expedic, ale i v rámci jiných příležitostí.

Víš, já jsem přešel všechny nejvyšší pohoří na všech sedmi kontinentech. Ale ty Tatry pro mě zůstávají nejkrásnější na světě. Možná proto, že jsou maličké, že ta krása je tam tak koncentrovaná. Hodně jsem toho v Tatrách prožil. Poznám snad každý jeden štít, jeho historii, tatrancov. Stále mám pocit, že bych mohl pro Tatry udělat něco navíc. Proto jsem natočil pro ORF film Vysoké Tatry - divočina zamrznutá v čase, abych mohl ukázat, jak by je měl člověk vnímat, jaké jsou v nich pravé hodnoty. Ten film je i o divokých šelmách, které žijí na území národního parku, a jsem rád, že dostal nejvyššší ocenění, jaké se dá dostat za přírodopisní film.

Myslím, že si tam dostal Grand Prix na festivale o národních parcích světa v italském Sondriu. Takové filmy by naozaj neměly zůstat v šuplíku. Je taky dobré, že se dostávají mezi širokou veřejnost. Kniha má být taky o nějakém dramatickém dobrodružství. Když si vzpomeneš na celou plejádu tvých filmů a tvých expedic, který film, nebavme se teď o expedici, byl nejtěžší z hlediska natáčení?

Asi bych řekl dva filmy - první film Tepuy - cesta do hlubin země a druhý Neznámá Antarktida.

Šlo o život?

Při filmu Neznámá Antarktida, byl to první přechod z okraje Antarktidy na nejvyšší bod Mount Vinson. Nikdo to před námi nešel, byl to i první 400 kilometrový přechod Ellsworthovým pohořím, které bylo neznámé, panenské. Teploty -40°C a vy se musíte nějakým způsobem někam dostat se 80 kilovým nákladem, který za sebou taháte. Byli jsem kromě Petra Valušiaka i s himalájistami Láďou Noskem a Zdeňkem Hrubým. A právě před týdnem jsme se všichni setkali na jedné chatě a rozebrali jsme jednu část, kde jsem cítil, že jsme na hraně, že vlastně to může být ten bod, ze kterého už nemusí být návratu. Ten bod jsme cítili všichni, ale tam v Antarktidě při lezení v ledopádu za obrovské vichřice nikdo neřekl ani slovo. Fakt to byl těžký přechod, taky dostal Výstup roku českého horolezeckého svazu - takže ten si velmi vážím a zadruhé i to, že se mi podařilo natočit film s třemi baterkami . V teplotách, kdy ve stanu dosahovala -38°C a venku -49°C.

A k tomu vítr.

A k tomu vítr. A vy ještě musíte v těch nejextremnejších situacích vytáhnout kameru. Když dáváte dolů rukavice, abyste mohli něco natočit, tak vám hrozí omrznutí a s tím jdete do každého záběru. V těch teplotách, větru, v brýlích, které jsou zarosené, teda spíš zamrznuté. A těch záběrů v těch nejdrsnejších podmínkách si nejvíc ceníte...

To byl asi tvůj nejdramatičtější zážitek v horách.

Ale někdy je víc dramatické, když se vám pokazí technika. To sjte jako filmař úplně odepsaný. Vzpomínam na film Tepuy, kde jsme hledali jeskyně na stolové hoře Chimanta, kde jsem při přeskoku ze skalní věže sletěl i s kamerou v ruce do takové rokliny. Obrovské štěstí, že se mi v celku nic vážného nestalo, jen kamera byla na dvě půlky. Bylo to třetí nebo čtvrtý den na expedici - a máte po točení! To je konec filmu! Tu kameru jsem nakonec nějak polepil páskou a ona se rozběhla. Tenkrát jsem byl s těmi nejlepšími jeskyňáři co máme a procházeli jsme tím nejsložitějším terénem, akým jsem kdy šel. Dlouhé slaňování, několikadenní pobyty hluboko v jeskyni a jste pořád v neznámu. Vznikl z toho nakonec film, který dostal Grand prix ve Francii na celosvětovém speleologickém kongresu. Ale nemusel...

Vzpomenul jsi tady dvě expedice. Byl jsem na vaší besedě, kde Pavel Bém vylezl na osmitisícovku na Everest - nejvyšší horu světa - a vzpomínal na expedici Carstensz, kde jsi natočil unikátní film. Řekl, že Carstensz byl daleko těžší než Everest. Takže jak vidíš ty ten Carstens, to procházení džunglí, kde je záchrana úplně minimální, spíše žádná.

Ta akce byla opravdu těžká. My jsme procházeli horským kolmým pralesem s domorodci, kteří byli více méně proti nám. Pamatuji si, že jsme traverzovali rozvodněné řeky, šli jsme po území, kde nebyl žádný chodník a nikdo to tam neznal a vy jdete kolmými stěnami, kde jsem si říkal „toto kdybych natočil." ale bál jsem se svěsit batoh, protože kdybych se nedržel těch lián a všech těch neznámých rostlin oběma rukama tak sletím někam hluboko. A těch přecházení tam bylo opravdu docela dost a nebylo to jednoduché. A stále tam pršelo. 100% vlhko. Už i na technice mi začali růst houby. Ten prřstup, který jsme si zvolili byl daleko náročnější než výstup na samotnou horu. A to celé bylo proto, abychom se vyhli ozbrojencum, který řadili na opačné straně hory.

Plus je třeba připomenout vlhko, dusno, nebezpečí nákazy nějakou nemocí od místních kmenů. To bylo asi to nepříjemné při této expedici. V horách se můžeš někde zakopat a přečkat to, ale tam, když se něco stane, pomoc nebyla asi vůbec žádná.

Tam si to fakt neumím představit, že by se někomu něco stalo.

Třeba i pitomá zlomenina, což se může stát kdykoli.

Neskomplikuje to cestu jen vám, ale celé expedici, ta může na takové maličkosti skončit. Není to jako když jdete po Himalájích. To si zavoláte helikoptéru, ta přiletí a dopraví vás do nemocnice a expedice jde dál. Tady je to tak, že musíte spoléhat na přátele a oni musí spoléhat na vás. Ale ty cesty a expedice vás učí. Člověk už ví, co může odkud očekávat, intuice i smysly tam pracují úplne inak jako doma.

Určitě a každá maličkost může znamenat obrovskou tragédii, ne jako tady u kávičky.

Jasné, ale tam na to člověk tak vôbec nepozerá. Tu žijeme ve společnosti, kde vás každý straší, aby jste se a všechno okolo sebe pojistili a měli tisíce různých pojistek, ale když jde člověk na takovouhle cestu, ví, že žádné pojistky mu tam nepomůžou. Jste ale nekonečně šťastný, že jste tam, že právě na vás nemá civilizace žádný dosah. Nemáte u sebe mobilní telefon a přitom dokážete existovat bez těch civilizačních vymožeností. Žijete jednoduše v symbioze s přírodou a to je to nejkrásnější kouzlo, které může člověk zažít. Spoléháte se na přátele a na sebe a všetky pojistky světa vám jsou úplně ukradené...

Ta nejvyšší hodnota...

Jste tam a ta expedice je pro mě něco tak obrovsky silné a nejen kvůli té cestě a kvůli těm zážitkům, ale i kvůli tým kamarádům, protože na té expedici poznáte, jací jsou vaši přátelé, jestli se dokáží podělit s posledním kouskem chleba, jestli ti pomůžou s batohem, jestli dokáží ráno vstát a navařit. Tam se charaktery úplně odkrývají. To je ta největší devize, která s tebou přichází domů. Poznáte, jací jsou lidi v té nejobnaženější formě. Tam sa nedá hrát divadlo.

Za deset let MFOF přes nás prošly stovky filmů, v archivu máme tak 600 – 700 filmů. Ty jsi jeden z mála filmařů, a vem si, kolik jich máme, který s rámci tohoto outdoorrového filmu a sportu dělá všechno srdcem. Který z tvých filmů ti nejvíce přirostl k srdci? Je mi jasné, že asi všechny, ale který by, v tom pomyslném žebříčku, byl nejvýš?

Každý film je jiný, do každého jsi dal kus života a kus sebe. Takže říct který, je hodně těžké. Samozřejmě jedna věc je film a druhá expedice. Mám expedice na kterých jsem si dost vytrpěl, na kterých si člověk neoddychne. Když jsme dělali cestu na Jižní pól – byli jsme první na světě, kteří tam došli pešky v listopadu, protože průměrná teplota je na Jižním pole -46°C a jste ve vysoké nadmořské výšce. Té teplotě neutečete, pořád je vám zima a to tělo permanentně trpí... Stejně, jako když jsem vzpomínal točení filmu Purerambo v bažinách Nové Guinei. Pohybujete se ve vodě, stále zablácený a nebere to konce. Když se tam staně nějaký úraz, tak na to tak příjemně nevzpomínáte a to se projeví i na filmu. Ale jsou cesty, ze kterých mám radost, které mě neskutečně nabíjí energií. Třeba cesta napříč Mongolskem, či horami Namíbie, nebo přechod Trou De Fer - je to ten nejtěžší kaňon na světě na Reunioně, ze kterého když jsem vyšel tak jsem se ještě měsíc třásl štěstím. Ten zážitek mi dal tolik pozitivní energie, že z ní můžu čerpat doteď.

Je pěkné, že to nejen ve filmu, ale i teď tady povídáš srdcem, to se mi líbí. Obrovské cesty a zážitky. Co na to tvoje rodina? Jak funguje, když jsi tak často pryč?

Po každé expedici je člověk vnímavější, očistěný, lepší a spokojenější. Často příjedete s obrovskou energií, kterou rozdávate okolo sebe a nabíjíte jí celou svou rodinu. Ale jsou i cesty, kdy přijedete úplně vyčerpaný a dokonce i s chorobou a potom vás dá dokupy právě vaše rodina. To si řeknete, že víc už nikdy nebudete cestovat nejen do neznáma, ale vůbec. Ale člověk má naštěstí krátkou paměť na špatné příběhy.

Budeme pomalu končit. Jak jsem říkal, kniha musí gradovat stejně jako film. Co máš film, to ocenění na několika festivalech na různých místech světa. Ze které ceny máš absolutně největší radost? Máš mraky cen, ale ta nej?

Na to sa ťažko odpovedať (smích).

Neříkej cenu Grand Prix z našeho festivalu (smích). Nějakou jinou, z jiného festivalu.

Vždy jde o subjektivní hodnocení. Na světě existuje Aliancia festivalov pre horský film. Tá združuje dvacet nejprestižnějších festivalov. Tam sa střetávají a kolují ty nejlepší snímky ze světa hor. Pro mě je tým největším festivalem Banf v Kanadě. Tam jsem třikrát po sobě dostal jednu z hlavních cen za filmy Amazonia Vertical, Mustang a 118 dní v zajetí ledu a to je naozaj ojedinelé.

Ty byly oceněny i u nás. Ale ty si tam dostal i cenu, kterou uděluje právě Aliancia festivalov pre horský film za rok 2011. Za který film to bylo?

Za celosvětový přínos, to jakobych už patřil do starého železa (smích).

Myslím, že to je ale absolutně nejvyšší ocenení.

Dostává ji jen jeden filmař každý rok.

Máš toho opravdu hodně za sebou. Máš ještě nějaký sen, který nemáš splněný? Ať už co se týče filmařiny nebo expedic?

Tak těch snů je hodně a já jsem rád, že se ty sny plní. Už se bojím snít, protože ty sny nejsou procházky po pláži v Karibiku. Za každým takovým dobrodružným snem následuje hodně, ale hodně tvrdé práce.

Takže co bys chtěl, nebo co připravuješ?

Jsem člověk, který by dopředu neřekl, kde pojede a co dosáhne. Často jste v divoké přírodě a ta nejčastěji rozhoduje o tom, kam vás pustí.

No, sen jsem se nedozvěděl, ale vím, že jsi se před několika dny vrátil z Namibie, což byla podle fotek a kousků videa, které jsem viděl, taky úžasné. Bude z toho film?

Asi ne. Z mnoha cest a expedic jsem ani film nedělal, protože jsem si to chtěl užít pro sebe. Chtěl jsem mít jen ten nejjednodušší zážitek žití s krásnými domorodci, pro kterých je tradiční život ješte stále vzácnější než mobilní telefon. Miluju, když najdeme kmeny, které žijí absolutně přírodním způsobem života. To mi stačí s nimi žít, ležet, vařit i pomáhat jim. Žít tak jednoduše s úctou k naší Zemi...

A o tom ty tvoje filmy jsou, myslím si to.

To som rád, když divák umí toto poselství přečíst...

Já bych ti chtěl Pavle moc poděkovat, popřát štěstí do budoucna, hodně nádherných filmů a hlavně šťastné návraty, to znáš. Protože vítězství není nahoře na kopci, ale pod ním.

Já děkuji.

Vytlačiť stránku Vytlačiť stránku10. 12. 2012, 17:14