Neznáma Antarktída - Súvisiace články

O filmeO expedíciiStiahnuť (SK)Viac o DVDObjednať DVDFotogalériaFilm o filmeVideoZaujímavostiČSFD.czPovedali o filmeSúvisiace článkyMédiá o filmeOceneniaO režisérovi

Mt. Vinson - Antarktída 2005

Polárnik Peter Valušiak so svojimi priateľmi podnikol objavnú cestu ľadovým kontinentom planéty...
Sú kdesi na pol ceste. Oddychujú po pochode cez rozpukaný ľadovec. Keď sa opäť pohnú, na rade je polárnik Peter Valušiak. Pôjde prvý, za ním svoje sane potiahnu dokumentarista Pavol Barabáš, ktorý navyše filmuje, a trio Čechov - cestovateľ Rudo Švaříček plus himalájisti Vladimír Nosek a Zdenek Hrubý. Presne o hodinu sa vymenia. Stopa od saní sa kľukatí cez neznáme hory a ľadovce. Nikto tadiaľto pred nimi nešiel. Nikdy.

Účastníci expedície
Čakanie v Patagónii
Krátky denník Pala Barabáša
Oficiálna webová stránka expedície
Denník Šport o pláne Petra Valušiaka
Seven Summits - Vladimír Nosek
Správa TASR

Prečítajte si rozhovor s Petrom Valušiakom na www.bleskovky.sk

Kopce a trhliny: Mount Vinson svieti na obzore. Majestátny kopec, najvyšší na Antarktíde majú na očiach od začiatku. Kráčajú k nemu, každým dňom je bližšie ako ďalej, o tridsať kilometrov. Sú dni, kedy pre hustú hmlu, krutý mráz, sneženie a silný vietor nevidia ani na krok, ale vrchol Vinsonu sa vždy objaví, keď sa vyčasí. Stojí a nepohne sa. Ako teraz. „Ešte stále ho mám pred očami,“ vraví Pavol Barabáš. Cesta k nemu je zradná. Plná nenápadných trhlín, ktoré dokonale zamaskoval sneh, ľad a vietor. Každý krok na lyžiach je opatrný, neistý. Keď sa do absolútneho ticha ozve dunivé praskanie, všetci spozornejú. Pod nimi je kilometrová hĺbka tečúceho ľadu. „Počas čakania pred odletom na Antarktídu som mal hrču v žalúdku. Nechutilo mi jesť, mal som obavy, strach, rešpekt pred neznámymi ľadovcami. Peter priznal, že podobné skľučujúce stavy mal pri ceste na severný pól,“ opisuje Paľo pocity vybičované až na prah únosnosti. Pocity, ktoré akoby zázrakom zmizli, keď sa dostali za hranicu života a všetkého živého.

Strážený kontinent: Päťčlenná expedícia sa Antarktídy zamrznutej na kosť prvý raz dotkla na provizórnej základni Patriot Hills, ktorá funguje len niekoľko týžňov v roku. Ozrutný ruský Iljušin prenajatý súkromnou firmou, ktorý kedysi prevážal tanky, pristával na sklovitom ľade. Sedem hodín leteli v jeho útrobách z chilského Punta Arenas, kde strávili jedenásť dní čakajúc na vhodné počasie a poveternostné podmienky. Museli byť poruke. Odlet bol na spadnutie. Do dvoch hodín mali byť zbalení a pripravení kedykoľvek odletieť. Kanaďania majú na prepravu monopol, inej možnosti nebolo. Antarktída je kontinent všetkých a nikoho. Svet si ju stráži sám pred sebou. Pravidlá sú dané a nemenné. Biznis je nekompromisný. Chceš ísť na najvyšší vrch najjužnejšieho kontinentu? Zaplatíš a letíš. Horolezcov dopravia až do základného tábora, vysadia v polovici kopca. Po výstupe na vrchol ich letecky transportujú späť na cíp Južnej Ameriky. Cena? Milión korún na osobu. „Drahší je už len let na Mesiac. Toľko peňazí nikto z nás nemal. Našej expedícii išlo predovšetkým o hodnotný športový výkon. Zaumienili sme si ísť peši, po vlastných, prejsť Ellswortovým pohorím od hranice kontinentu až na jeho najvyšší vrchol. Stali sa z nás čierne ovce. Boli sme totiž prví a jediní, ktorí nezaplatili plnú cenu a dali sa na neistú cestu po zemi.“ Polárnik Peter Valušiak mal v pláne ešte viac: po dosiahnutí vrcholu prejsť na antarktický ľad, za ďalších 40 až 50 dní pochodu stáť na južnom póle, odtiaľ späť na základňu Patriot Hills. Spolu 2500 kilometrov za takmer tri mesiace. V histórii prvý, čisto autonómny sólo prechod južného pólu na lyžiach. Bez pomoci techniky a dopĺňania zásob. Všetko na prežitie si ťahal za sebou na saniach. Kocky boli hodené...

Polárnik: Peter Valušiak nosil polárnu výpravu v hlave už roky. Pripravoval sa, plánoval. Dokonca každý rok poctivo trénoval. Chodil do lesa ťahať pneumatiku. Hore-dole. Vedel, že zvyk je železná košeľa. Zem Františka Jozefa bola jeho prvá polárna láska. Nehostinné podmienky studeného severu ho opantali. Zatienili ich nálezy vykopávok, predmetov a stôp po Nansenovi z roku 1903, priekopníkovi v dobývaní severného pólu. Onedlho sa na sever vrátil. Cestu mu skrížil Vladimír Čukov, ruský polárnik, ktorý sa už po niekoľký raz snažil prejsť krížom cez Severný ľadový oceán. Naučil ho chodiť po ľade, zžiť sa s ním, získať silu a energiu. „Všetko sa do veľkej miery odohráva v hlave,“ tvrdí Peter, ktorý už pár rokov hľadá svoj protipól. Na jednom už stál. A bolo to práve s Čukovom, sedem rokov dozadu. Severný pól, ktorému Eskimáci hovoria Veľký klinec, bol obrovskou školou. Naučil ho improvizovať, riešiť problémy a prežiť. Ako člen slovensko-ruskej expedície bojoval 118 dní v zajatí ľadu, prešiel z Ruska cez severný pól až do Kanady. Prejsť Arktídu v celej majestátnej šírke bol neuskutočniteľný sen, ktorý legendárny Reinhold Messner po svojom neúspešnom pokuse označil za najväčší polárny problém tisícročia. Bez dopĺňania zásob, bez leteckej podpory, čistým spôsobom. Arktída je zamrznutý oceán, ktorý sa môže kedykoľvek a kdekoľvek otvoriť. Nie je to pevná pôda pod nohami. Antarktída je iná: to sú kopce a množstvo trhlín. Na najvyššom a najchladnejšom kontinente si vysníval ďalší cieľ. Na jeho absolvovanie mal maximálne 78 dní. Tak krátko je Antarktída počas roku „otvorená“.

Biele nekonečno: Prvé dni boli kľúčové. Členovia expedície si zvykali. Na nehostinné podmienky, ľadový povrch, na seba. Učili sa ísť v difúznom svetle, orientovať sa v „bielej tme“. Hľadali súhru, spoločnú reč: tempo, najúspornejší krok, disciplínu. Učili sa vyhýbať trhlinám, prechádzať nerovnosti zakonzervovaného ľadu, útvarmi, ktorým sa hovorí zastrugy. Bojovali sami so sebou, každý po svojom. Zvykali si na ukrutný mráz a nepriateľské prostredie. Spočiatku cestu razil skúsený polárnik, postupne sa vo vedení striedali. „Peter nás citlivo usmerňoval. Bolo vidno, že Antarktída mu sedí, vedel sa k nej postaviť a myslím, že sa tam cítil šťastný a spokojný. Vycvičil nás, až sme nakoniec denne robili 30 kilometrov Neveril som, že sa to dá, “ opisuje Paľo Barabáš. Režim pochodu bol pomerne stereotypný. Budíček bol o šiestej ráno. Prvý hore bol vždy Peter. Vyliezť zo spacieho vaku bolo najťažšie. Najnižšia teplota, ktorú v stane namerali, bola mínus 38 stupňov Celzia, vonku ešte o desať viac. Oblečenie sušili na sebe, vonku by zamrzlo. „Učil som sa na vlastných chybách. Jednu noc som si do spacieho vaku nadýchal teplý vzduch. Para na vnútornom obale zamŕzala, vznikla akási ľadová truhla. Celú noc som prebdel, zožierala ma zima, do ráno som sa klepal,“ hovorí Paľo.

Každé ráno si čosi uvarili, zbalili stany, veci a o ôsmej vyrážali. Presne hodinu šliapali na lyžiach, 15 minút oddychovali, vystriedali sa na čele a znovu sa hodinu približovali k úpätiu Mount Vinsonu. Štyri etapy doobeda, štyri poobede. Medzi tým mali 90 minút na obed. Denne šli osem hodín čistého času. Okolo pol ôsmej večer postavili stany, uvarili večeru, ošetrili rany, opravili výstroj a zaľahli. A takto koldokola. Kráčali. Spali. Tešili sa do stanu, na ráno, kedy už budú opäť ťahať sane. Každý deň išli takpovediac odznovu, za každého počasia. Krutá zima zachádzala za nechty, do spánku, všade. Len pri ťahaní nákladu sa dalo ako-tak zohriať. A tie myšlienky... Žiadne podnety, ktoré by zamestnávali myseľ. Hlava sa vyčistila. Dôležité bolo len kráčať, ťahať sane, vziať akúkoľvek myšlienku a hrať sa s ňou. „Zvládneme to? Čo nás čaká? Kedy sa zahoja pľuzgiere na nohách, ako sa vlastne v tej zime zahoja?“ boli niektoré z myšlienok, ktoré zamestnávali každého. Praktické veci. Všetko ďaleké sa odrazu stalo nepodstatné, nedalo sa uchopiť. Pätnásťtisíc kilometrov od domova. „V čom tkvie povestná príťažlivosť Antarktídy? Čo sem ťahá polárnikov, čo pritiahlo dobyvateľov južného pólu Amundsena a Scotta, starých cestovateľov, veľkých pokoriteľov, Petra?“ kládol si Pavol Barabáš večné otázky. Odpovede pomaly prichádzali.

Domov víchrice: Mount Vinson, najchladnejší kopec planéty. Má dve výšky. Obe sú správne, len nikto nevie, ktorá naozaj: 4 897 alebo 5 140 metrov. Nedá sa vraj poriadne zmerať. Výprava dorazila pod jeho upätie na jedenásty deň pochodu. V nohách mali 350 kilometrov, na saniach každý 60 kilogramov materiál. Ubúdalo len z potravín a benzínu na varenie. V ľadovom kotly hľadali možnosti výstupu do základného tábora, ktorý je vo výške 2 300 metrov. Krížom cez kolmé ľadové steny, snehové mosty nad hlbočiznými trhlinami, pomedzi ozrutné snehové bloky veľké ako domy. Nechýbali pády do trhlín. Uzimení a vyčerpaní naberali výšku. „Keď sme boli takmer na vrchole ľadopádu, prišla snehová víchrica. Cesta naspäť zmizla. Začali nám omŕzať ruky i tváre. Himalájami ostrieľaní horolezci Zdenek a Láďa nás viedli ľadovým peklom, a akoby zázrakom sme v bielej tme našli zasnežené sane. Ledva sme postavili stany,“ popisuje P. Barabáš zlomové okamihy expedície. Celý ďalší deň a noc burácal víchor, snehová metelica neustala. Nedalo sa vyjsť von zo stanu. Antarktída vie byť krutá, každá chyba môže byť osudná. Keď sa na druhý deň vyjasnilo, bolo im jasné, prečo ľadovcom Nimitz z južnej strany ešte nikto neprešiel. Do základného tábora krvopotne povynášali sane a všetok materiál. Správa, ktorú sa dozvedajú, ich nepoteší: na výstup na Mount Vinson majú dva dni, lietadlo odchádza skôr, ako sa plánovalo, dohody neplatia. Dva dni na tritisícmetrové prevýšenie? Vražedne málo času, šibeničný termín. Ak to chcú stihnúť, musia vyštartovať okamžite. Láďa Nosek a Zdenek Hrubý, ktorí sú na ľade virtuózi, riskujú a po štyridsiatich hodinách nakoniec stanú na vrchole. Hore je mínus 40, fúka silný vietor a výhľad zahalili mraky. Palo a Rudo sa otáčajú, aby stihli lietadlo.

Peter Valušiak stojí na najvyššom vrchu Antarktídy o deň neskôr, chcel si to vychutnať. Zostal sám. V tom čase už štvorica dobrodruhov, ktorí ho doprevádzali, mierila späť na Slovensko, kde sa medzitým Petrovi narodila dcéra Terézia. „Bol nesmierne šťastný, aj keď už azda tušil, že doma bude skôr, ako plánoval,“ spomína Paľo, ktorému sa celý prechod podarilo zachytiť na kameru. Ako inak, z expedície pripravuje hodnotný dokument.

Času je málo: Zdržanie pri odlete na Antarktídu a zlé počasie spôsobili časový sklz. Peter nestíha. Má síce dve ďalšie možnosti, ale tie mu nesedia. Už by nešlo o športový výkon, po akom dlhé roky túži. Predĺženie pobytu stojí 25-tisíc dolárov na každý deň navyše, dať sa stiahnuť lietadlom z južného pólu je za 157-tisíc dolárov. Návrat o rok je jediné možné riešenie.
Vladimír Nosek sa až neskôr skromne prizná, že výstupom na Vinston Massif sa mu podarilo stáť na najvyšších vrcholoch všetkých kontinentov. Aj Pavol Barabáš dovŕšil sériu nakrúcaní extrémnych dokumentov z najvyšších hôr každého svetadiela. Jeho kamera väčšinou zaznamenáva nedotknuté končiny, aj keď ich je stále menej a menej. Ďalší kus do mozaiky našiel práve na Antarktíde.

Uväznený: Peter Valušiak už vie, čo bude robiť o rok. Má nový sen, trochu zmenil plán. Z Chile chce prejsť cez južný pól a skončiť na opačnej strane - na Novom Zélande. Začne práve pod úpätím Mount Vinsonu. Sám sa chce vybrať na cestu, ktorá sa ešte nikomu epodarila. „Iba tí, čo putujú, dokážu pochopiť, aká magická sa stane predstava vysnívaného miesta,“ vravieva. „Antarktída je silná skúsenosť. Ako z inej dimenzie, odlišnej planéty. Ticho a čisto, aké sa nedajú počuť, ani vidieť. Jednotvárne a predsa návykové. Príťažlivosť Antarktídy je magická,“ vysloví Paľo Barabáš. Ešte stále si necíti prsty, ale otázka o návrate na Antarktídu ho už nahlodáva, opantáva, zožiera... Výsledok je zrejmý, aj keď otvorený. Najnedostupnejší kontinent zostáva uväznený v hlave.

- Juraj Sedlák, Plus 7 dní

K Nejchladnější hoře planety
Antarktida. Výstup na nejchladnější horu světa Mt. Vinson? Šílenost! Nesmyslné, zběsilé! Většina známých nalepila na naši poslední expedici stejnou nálepku. Tam bych nikdy nejel! ... Ty ses snad opravdu bláznil! Ten šílený nápad nebyl můj, dostal ho Peter Valušiak. Polárník polárníků, držitel mnoha prvenství a rekordů. V roce 1996 uskutečnil se třemi Rusy extrémní přechod z Ruska na severní pól a dál napříč Arktidou až do Kanady. Messner se o jejich výkonu vyjádřil jako o největším extrému, vyřešeném polárním problému století. A protože Arktida má na jihu svůj mrazivý protějšek, je nasnadě, že pokračováním extrému musí být expedice právě v Antarktidě.

Nechceme na něj navíc, jako dosud všichni extrémní horalé, jen tak doletět. Pokusíme se až k masivu dorazit na lyžích zapřažení do těžkých saní, přímo z polární základny Patriot Hills, kde začínají všechna antarktická dobrodružství. Nevíme o nikom, kdo by zatím tuto cestu absolvoval, netušíme, co nás čeká. S kým se do toho bláznovství pouštím? Lepší tým si lze těžko představit.

Dražší jen lety do vesmíru
Všechno se odehrávalo až příliš rychle, pak to zvadlo. Čekali jsme na chilském jihu v Punta Arenas. Je to nejjižnější město na nekonečně dlouhém americkém kontinentě. Vlečeme s sebou polární saně, lyže, sudy s výbavou. Nadváhu vídeňské letiště ohodnotilo na dva tisíce eur a teprve po diskuzi byli ochotni slevit.

Vše cestou na letiště a vůbec všude hlídáme, protože batoh odvlečený náhodou na křižovatce „nahodilým chodcem" by znamenal přijít o věci, které se v pustině mohou rovnat šanci přežít.

U nočního piva s tučňákem na etiketě pak hltáme první novinky. Po čem jsme vyprahlejší?

ALE (Antarctic Logistics & Expeditions) je unikátní společnost, která zajišťuje jako jediná na světě sportovní aktivity v Antarktidě. Její monopol nemůže nikdo narušit, a tak si diktuje podmínky i ceny. Ostatně jejich reklamní slogan nic nezastírá a nestoudně hlásá: Dražší než my jsou jen lety do vesmíru.

Bohužel mají pravdu. Nic dražšího než výlety do Antarktidy na planetě neexistuje. Ledové ceny převyšují všechny horolezecké výstupy, i Everest je ve srovnání s Antarktidou cenová popelka. Je to k zbláznění, drásá to duše a peněženky nadšenců polárních aktivit, ale obejít se to nedá. Prostě - koupili si Antarktidu.

Na moč si vezměte láhev
Časně ráno je sraz v kanceláři. Nejde o nic víc než o další provětrání kont a pojistek. Naše pojištění u dánské IHI, garantující limit až do tří set tisíc amerických dolarů, prošlo.

Máme chvilku času, tak v rychlosti probíráme vybavení a pak spěcháme na breefing polárních expedic. Norové, Rakušané a my - „Čechoslováci". Mezi věhlasnými osobnostmi se zdá, že není nic normálnějšího, než šlapat na nejvyšší hory světa. Je tam i půvabná Cecilie

z Norska, která byla na Everestu. Jak se tam ta třicetiletá křehká vánoční ozdoba s nevinným úsměvem dostala? Výčet jejích výkonů i plánů vyráží dech. Právě byla v expedici přes Grónsko, teď je na jižním pólu a pak odlétá na pól severní. Nu a potom míří na K2 k dalšímu pokusu.

Na mítinku jsme obeznámeni s pravidly Antarktidy. Propírá se Antarctic Treaty, volně přeloženo antarktická smlouva, jejích dvacet sedm článků a apendixů, nasloucháme toku zákazů a příkazů. Jsme zaplaveni poučkami, co všechno nesmíme. Nesmíme nic. Smíme snad jen platit! Dle přísných pravidel musíme dokonce „vykonané" stolice nést s sebou ve speciálních pytlích a nové regule nařizují ve finále močit jen na speciálně vyčleněných místech. Ve vrcholových partiích musíme mít ve výbavě dokonce láhev na moč!

Kilo za 60 Eur
Po breefingu hážeme do saní a transportujeme do letadla zavazadla. Vše vybalíme až v nitru ledového kontinentu, možná v padesátistupňových mrazech. Dříve se k věcem už nedostaneme.

Před letadlem se vše převažuje a zase platíme - za kilogram nadváhy 60 eur.

Do letadla už nastupujeme v polárním oblečení, protože až vysedneme, bude polární zima. Jak odlišné od expedic v jiných částech světa. K horám se horolezci probíjejí pomalu, s nosiči či jaky postupně nabírají výšku, aklimatizují se. Tady jsme teď v prostředí jara jižní polokoule, a za pár hodin nás pohltí polární zima. V minulosti trvaly výpravy měsíce, roky. Dnes díky kouzlům novověku nastoupí novodobý cestovatel do břicha letadla a to ho vyplivne přímo do mrazničky. Nesmí ale nic zapomenout, cokoliv z polární výbavy a výstroje bolestivě chybí. Pokud udělá chybu ve výbavě, je osudná. Tam už nedoplní tmavé brýle, opalovací krém, nitě, šroubovák...

Nemůžeme ale odletět. Do Antarktidy se nastěhovala vichřice. Čerti se rozvádějí - což je vždy větší metelice než svatba - právě v našem výchozím bodě trasy. Na Patriot Hills řádí uragán a škodí bohužel na výchozí základně. Vichr mrštil oběma zaparkovanými letadly o zem, tedy o ledovec. Bez úhony zůstala jen malá Cessna zakopaná pod masou sněhu.

Netušíme, kdy tedy budeme moci na základnu odletět. Uspěchanou civilizací jsme zasazeni do pevných časových omezení a termínů a jakékoliv zpoždění naši expedici ohrožuje. Já osobně po návratu z Antarktidy odlétám do své oblíbené tropické Indonésie. Hranice dosahu výletů se posouvá, vysněná Antarktida se vzdaluje...

Konečně start!
Přišlo to rychle a nečekaně, jak přicházejí ty největší události. Po deseti dnech čekání počasí konečně dovoluje odlet. Na známém letišti nás pohlcuje neznámé letadlo. Břicho Iljušinu je bezedné, polyká tuny techniky, benzin, saně i legračně oblečené pasažéry. V teplém latinskoamerickém odpoledni se soukáme v péřovkách do letadla. Postrádá obvyklé řady sedaček pro pasažéry, místo nich se jen kupí hromady batožin. Sedíme na lavičkách zády ke stěně. Nikomu to nevadí, jsme šťastní, že letíme.

Ale ani to ještě neznamená, že máme vyhráno. Rohodující je totiž přistání. Ruští piloti jsou slušní kaskadéři, jsou jediní, kdo má odvahu přistávat s velkým monstrem na led - žádná pevná letištní plocha tam totiž neexistuje. Pokud si pilot není jist přistáním nebo se zhorší počasí, letadlo se vrátí do Chile.

Máme štěstí! Ruští piloti pokládají letadlo na ledovec, blokovaná kolečka bezmocně kloužou dlouhé kilometry ledovou plání, až stroji konečně dojde dech. Ve vzduchu visí napětí, všichni jsme zvědaví na první mrazivou facku.

Směje se ale polární slunce, Antarktida nás vítá přívětivě. Okamžitě se chystáme vyjet na trasu. Někteří se na nás dívají jako na blázny, jiní jako na hrdiny. Jsme totiž první výprava, která vynechává úvodní sžívání s prostředím. V rychlosti kompletujeme polární saně, nakládáme věci a jedeme. Ještě ten den urazíme první kilometry, musíme dohnat čas, který jsme ztratili čekáním na odlet.

Poprvé si nazouváme lyže a zapřahujeme se do těžkých saní za obdivného potlesku okolí.

Zapraženi do saní
První hodiny jízdy se odehrávají v panenském území. Trasu před námi nikdo nezná, zatím není prozkoumána. Budeme se probíjet územím, kterým ještě nikdy nikdo před námi neputoval. Měl by se dostavit dobyvatelský pocit, po kterém prý touží každý chlap. Zatím vnímám jiné věci: těžké saně, tlačící boty... To přece nemůžeme přežít! Takhle nelze ujet čtyři sta kilometrů, které nás asi dělí od cíle. Na saních máme každý naloženo kolem sedmdesáti kilogramů, Peter Valušiak veze ještě víc. Na zádech máme batoh s nezbytnostmi, náhradním oblečením, životodárnou termoskou, jídlem...

Váha saní je přenesena do speciálního pásu, kterým jsme přepásáni. Každá překážka, kterou s nimi musíme překonat, se okamžitě projeví na škubnutí saní. Trhavé pohyby evokují kopulaci, kmitáme obdobně svými těly, ovšem jen naprázdno.

Všechno má rychlý spád. První stavění stanu, první polární toaleta, první otlaky a první nářky ve stanu. Vše bolí.

Puchýře
Protože s Palem sdílíme jeden stan a jsme na sobě tedy hodně závislí, snažím se unavenému kameramanovi pomoci se stávkujícími botami. Má smůlu, nesedí mu a tlačí. V polárních končinách se na hrdiny a samaritány nehraje, každý si má hlídat hlavně sám sebe. O přežití mohou rozhodnout úplné maličkosti. Třeba to, jak se cítí noha v botě. Výsledkem mého hloupě dobráckého snažení tak jsou puchýře na chodidlech. Narušil jsem základní pravidlo - v mrazu se člověk nesmí zpotit.

Při tažení saní ve speciálních botách jsem si sedřel plosky. Večer mi pak doktor obrovské puchýře propíchal jehlou a prošil nití. Prošitými otvory z kritických míst odtéká hnis. Vypadá to morbidně. Je to jen pět dní, kdy jsem si při čekání na odlet četl v Messnerově knize, jak podobný problém vyřadil kolegu Fuchse na jejich legendárním přechodu Antarktidou. Proč ale zažívám stejnou šlamastiku hned na počátku expedice i já?

Křišťálové drama
Dosáhli jsme místa, kde se ledové plato láme v prudký sešup. Počasí je všechno jen ne ideální. Lyže a hole jsme museli zaměnit za mačky a cepíny. Ledovec vypadá jako modrý křišťál, je hladký a vyleštěný jako nedělní polobotky. Pro oči je to pastva, pro fotografa nádhera, ale pohroma pro chůzi. Pohybovat se po modrém skle nejde bez ocelových hro-tů. Ostrý protivítr žene do očí sněhové vločky, ledovcové trhliny se

šklebí, příroda tu má v zásobě spoustu nástrah, aby polapila lidského vetřelce, který nezvaně bloudí pustinou. Od stvoření světa sem nikdo nezavítal, proč by měl právě dnes? Zapadám do trhliny, naštěstí mělké, bezzubé. Pádu si nikdo nevšímá, podobně totiž občas mizí v trhlinách i ostatní. Naštěstí vše končí jen odřeninami, odneslo to pochroumané koleno, ale tady se na marody nehraje.

Každý má své problémy. Stačila vteřinka nepozornosti a vichřice ukradla Zdenovi péřovou rukavici. Přivázaný k saním se nemůže pustit za ní a jen se bezmocně dívá, jak mizí velmi důležitá část jeho oblečení. Vzápětí kolem proletí i rukavice Pala. Křičí zoufale na Zdena, ve fujavici ale není slyšet, a tak palčák sice Zdena téměř trefí, ale ten si ho všimne příliš pozdě. Ztráta rukavic je zlá. Máme sice náhradní, ale... Zázraky se však dějí i v Antarktidě. Druhou rukavici zachytil ledový výčnělek.

Ve fujavici spouštíme těžké saně z ledového svahu. K našemu zděšení se ty Petrovy řítí dolů a vše vypadá, že přijdeme o ty nejt잚í, na kterých je tolik životně důležitých věcí. Ztráta bude tragická! Naštěstí se dole zázračně zastavily.

Jen s jednou rukou
Před námi je dilema. Až dosud jsme šli od Patriot Hills k horskému hřebeni, který se rýsoval na obzoru. Teď jsme u něj, ale je jasné, že přejít ho nepůjde. Musíme ho obejít, tím se však odchýlíme od správného směru. Kilometry navíc se vyplatí, jen když najdeme průchod ledovci a překleneme první záludné hory. Petr věnoval přípravě expedice spoustu času a snažil se poshánět co nejvíce informací a map. Držíme teď v rukou to nejlepší, co věda třetího tisíciletí přinesla, ale očividně je na zmapování Antarktidy krátká. Musíme se tedy spolehnout jen na navigační systém GPS, sami na sebe a hlavně na Petra.

Pak přichází další rozhodnutí - dál už se nemůžeme z trasy odchylovat. Loterií je však i šplhání na horský hřeben - z druhé strany může být propast. Petr se vydává vzhůru na průzkum bez batohu i bez saní. Aby se nemusel úplně vracet, vydali jsme se mu naproti. Já se bohužel rozhodl zapřáhnout si jeho saně.

V ledovém strmém terénu se musím pořádně opřít do holí, abych zdvojené sáně utáhl. Trest je rychlý - otok zápěstí a zánět šlachy. Bolí a vyřazuje levou ruku. Další týden táhnu saně jen pomocí hole v pravé ruce, levá ruka musí být podle doktora v klidu. Lékař výpravy má kuriózně stejný problém, u něj je to prý chronické. Týden se belháme pláněmi jako raněné koroptve.

Jako zakleté
Obcházíme horský hřeben, ke kterému jsme tolik dnů šlapali. Každá další hora je matoucí. Pokaždé se zdá tak blízko, a pak si z nás střílí, jak se délka natahuje. V polární krajině jsou vzdálenosti zavádějící. Průzračný vzduch, ledovcová clona a všeobklopující běloba je značně zkreslují. Šlapeme tři dny k hoře, která vypadala docela blizoučko. Vleklé přibližování k cílům je deprimující, hořké, horské hřebeny zdánlivě utíkají, vše před námi jakoby couvá. Na konci dlouhého dne je kopec, který jsme si vyhlédli, snad stejně daleko jako ráno. Nebo ještě dál? Jako by někdo přestavěl figury na šachovnici zpět do výchozí polohy dramatické partie. Soupeřem je všemocná příroda Antarktidy. Teď rozhoduje o našich osudech, o bytí i nebytí.

Zvykáme si na tvrdý režim pracovního dne, harmonogram je nekompromisní. Vstáváme v šest, dvě hodiny vaříme, snídáme a balíme věci a stany. V osm vyrážíme. Po hodině šlapání vytoužená přestávka, krátké posezení na saních. S lyžemi na nohou žádná velká pohoda, ale je to pořád jednodušší, než je sundat a pak zase bojovat se zapínáním vázání. Živou vodou a hlavním programem přestávky je čaj. Těšíme se na něj celý den. K čaji přikusujeme müsli tyčinku či čokoládu. Množství potravin je přesně rozplánováno - dvě tyčinky a jedna hořká čokoláda. Čokoláda je hlavní radost dne, většinou si ji šetřím až na odpoledne, kdy je únava největší.

Po čtyřech hodinách je čas na polední přestávku. Stavíme v ní za každého počasí stany, námaha se totitž vrátí, protože ve stanu si můžeme na chvilku zout boty, největší problém expedice. Mokré ponožky vyměníme za suché. Vaříme oběd, polévku a hlavní chod, obojí ze speciálních hliníkových pytlíků. Stačí je jen přelít horkou vodou. Hrajeme nejen o čas, ale i o palivo. Hrnec, v němž vaříme polévky a tuhá jídla, ani moc neumýváme, mráz hned vše konzervuje, je škoda každé kalorie. Přece je nebudeme zbytečně odstraňovat! Druhý hrnec je určen na litry čaje. S plnými termoskami pak vyrážíme na odpolední úsek, náročnější než ranní.

Jednotlivé etapy pochodu se teď zdají delší, pauzy naopak kratší. Nejdelší je poslední hodina, kdy už se tělo pochodu nejvíc brání. Všechno už bolí. Ve tři čtvrtě na osm večer končíme. I když co je zde vlastně večer? Za současného polárního léta slunce nezapadá, světlo je až do rána. Shození těžkého batohu a vyzutí z prokletých lyží a hlavně odepnutí karabiny z těžítka saní je slastí.

Stan někdy stavím sám dříve, než dorazí Palo s kamerou. Aby byl vypnutý a stál i ve vichřici, zarážíme do ledu nejen kotvy a cepíny, ale i hole a lyže. Na podlážku přijdou čtyři karimatky, na ně už se může stan plnit výstrojí a hlavně námi. Zavedl jsem rituál, který má specifický význam - odděluje pracovní den od zasloužené pohody. Vezu láhve „tátovice", slivovice, kterou „navařil" můj skvělý táta. Při každém dojezdu obcházím s láhví partičku a vychutnáváme okamžiky zakončení jízdy. Nikdy mi slza ohnivé vody nechutnala víc! Ke konci akce ale už musíme kvůli rozpraskaným rtům ředit slivovici čajem. Slza slivovice vhání slzy do očí nejen svojí silou.

Je ze mě vrchní zahazovač, lopatou obhazuji okraje stanu sněhem. Jako sněhový specialista zasypávám i stan Petra, který nocuje sám. Pěchujeme sníh do hrnců a těšíme se na polévku, hlavní jídlo a čaj. Vaříme dlouhé hodiny, práce s vařičem vyplňuje téměř celý večer. Nemám vaření rád, proto budu raději házet sníh a kopat. Ale bez vaření se nenajíme, s Palem se tedy střídáme.

Jsme už hodně daleko a doufáme, že nejhorší máme snad za sebou. Jsme zmrzlí, unavení. Někdy je i ve stanu minus čtyřicet stupňů. Téměř jsme zvládli to, co nikdo před námi.

To ale ještě nevíme, že největší šok nás teprve čeká. Z chumelenice, která nás při pochodu na nejledovější horu planety Mt. Vinson zasypává, usuzuji, že máme smůlu a dostáváme celý roční příděl. Antarktida je nejsušší kontinent světa. Na většině území napadne množství sněhu odpovídající jen dvěma centimetrům deště. Rozmary ledového království jsou nebezpečné. Příjemné počasí se tady bleskově láme v metelici ničící nás i techniku.

Masiv Mt. Vinson
Antarktida je také nejchladnější a největrnější kontinent. Řádí vánice, ale my pokračujeme v pochodu. Jdeme místy, kam ještě nevkročila lidská noha. Z Patriot Hills, antarktické stanice, odkud se výpravy nechají pod Mt. Vinson převážet vzduchem, jsme se rozhodli jít zřejmě jako první na světě pěšky, se saněmi v zádech. A ještě jsme vyšli s několikadenním zpožděním. Nyní doháníme ztrátu. A i teď jsme odlišní od jiných - „normálních" - expedic. Když přijde vichřice, Američané čekají i pět dní, než přestane, pět dní, než povolí mráz... My stále šlapeme.

S obdivem vzhlížíme k magickým horám. Nahoře v nebesích vyrostli velkolepí velikáni. Možná to není úplně na nebesích, ale o fous níž. Srážejí k zemi, připomínají pokoru, kterou je třeba k vrcholům udržovat. Nejchladnější hory planety jsou před námi. Kolem se ledovce slévají, mění své názvy, neurčíme, kde končí Minesota a začíná Nimitz... Horská božstva si nás vychutnávají, ohromují rozměry i vzdálenostmi. A král ledových horstev Mt. Vinson nás hypnotizuje.

Ukázal se překvapivě brzo, ale k jeho stěnám budeme šlapat ještě dlouhé dny namáhavého pochodu.

Od počátku víme, že právě na konci expedice nás čeká nejt잚í zkouška - až kilometrové převýšení při výstupu jedním z neznámých, dosud neprostoupených ledopádů, na jejichž konci je plato se základním táborem Mt. Vinson. Díky nekonečné jízdě už příliš dobře víme, jak velký rozdíl je jít s těžkými saněmi po rovině, a třeba jen nenápadným kopcem. Kopce, které máme v zádech, nám teď připadají nicotně. V noci se proto každému honí hlavou, jak v závěru dopadneme, zda se nahoru vůbec vyškrábeme. Snad se nebudeme muset otočit.

Zatím si vůbec neumíme představit, jak dokážeme stěnou dostat nahoru saně. Odložit je nemůžeme z mnoha důvodů - jsme v Antarktidě a potřebujeme všechno, co na nich je, jinak bychom nemuseli přežít. Rébus nemá tajenku, jen bezesné přemýšlení a překvapení na závěr. A pak jsme u něj!

Ledopád
Nad námi je kilometrový ledopád. Do jeho nekonečného labyrintu se pouštíme naslepo za spěchu a ve vánici, která snižuje viditelnost. Šance najít správnou cestu je malá, ale existuje. Dosud jsme se probíjeli pláněmi i kopci Antarktidy volní jako ptáci, pohrdali lanem, nenavazovali jsme se, i když to pravidla pohybu na ledovci doporučují. Putovali jsme nádherně uvolnění. Teď ale jde do tuhého, tady to bez provazu nepůjde.

Rozhodli jsme se odložit na chvíli saně a poprvé zkusit najít cestu bez odporných těžítek. Přivázaní na jeden špagát stoupáme strmým ledovcem. Je neuvěřitelné, kam se dá na lyžích vyšplhat! Jenže pak už to dál se šikovnými prkénky nejde, musíme je vyměnit za mačky, hole a cepíny. Dál se probíjíme mezi seraky bludištěm ledovcových věží, připomínajících paneláky.

Zdoláváme ledovcové můstky, pod křehkou krustou často čeká hluboká propast. Překonat musíme všechny, i ty nejt잚í. Překračujeme hranice obvyklého dobrodružství. Přes ledovcové mosty se plazíme jako lehké kočky, jinde musíme skákat.

Sbírám odvahu do dlouhého skoku..., mohutný odraz, nekonečný let trvá snad věčnost..., levá noha prohrábne prázdnotu, pravá dopadá naštěstí na pevný podklad, mačka drží. Ale dál číhají další nástrahy. Je třeba se opatrně přesunout přes chatrný ledový mostek, z kterého zbývá jen malé torzo, ale rozumnější cesta chybí. Obrovsky se mi uleví, když jsem na druhé straně.

Pády do trhlin
Za mnou jde Palo. Dlouze zkoumá terén, sbírá odvahu..., pak nakopává led předním hrotem mačky... a dál už nic. Mizí! Řítí se do hlubin. Ukopl jediný můstek. Vrhám se k zemi, nalehávám na cepín celou svojí váhou, dokud necítím škubnutí lana na druhém konci. Pád Pala se zastavil. Ležím přišněrovaný ke sněhu, v hlavě mi buší... Naslouchám děsivým zvukům pnutí ledovce, depresivnější muziku neznám! Palo není vidět, ale naštěstí je slyšet. Je živý!

Škrábe se postupně vzhůru. Konečně. Jak ho mám rád, je v pořádku!

V další trhlině ale mizí Petr. Věří, že jej dokážeme vytáhnout. Možná příliš velká důvěra v naše schopnosti. Svérázná metoda zdolávání seraků rozdováděla Vláďu, který se dokáže smát i v kritické situaci. Jistí mě, když tahám Petra z trhliny. Kdybych při tom všem nebyl, nebudu věřit, považoval bych vypravěče za hospodského přeháněče a tlachala. Tady se však dějí věci!

O kousek dál seskakujeme metry na spodní led, pak zdoláváme vertikální i převislé ledovcové prahy. Když jsem byl kdysi v kině na hitu Vertical Limit, chtěl jsem po některých scénách odejít, že jsou přehnané. Nadnesené americké akční filmy o horolezcích v ledových pláních se tady ale přetavují do reality. Má však ještě více proměn a fantazie než filmová limonáda. Naštěstí jsme ve správné sestavě, kolem mě jsou osobnosti zvyklé na všechno. I v šílených situacích je Vláďa pilířem klidu a pohody, vše je s ním jednoduché. Kdybych byl ženská, musím ho mít.

Ješte padesát metru
Prekérní situaci ještě zdramatizuje změna počasí. Prudký vítr přerostl ve sněhovou bouři. Stále stoupáme, snažíme se dosáhnout vrcholového plata. Petrovi padá mačka. Sundat rukavici a povolit řemínky, aby si ji mohl připevnit, představuje nadlidský úkon, který bolí! Čtyři chlapi stojí ve slotě navázaní k pátému na jeden špagát a čekají. Projít musíme všichni, nebo nikdo. Za chybu jedince platí všichni, každé zdržení je zátěží pro psychiku, zahřívá jen pohyb, z pasivity se líhnou omrzliny.

Stále častěji zjišťujeme, že se musíme kousek vrátit a hledat jinou cestu. Návraty ukrajují čas i sílu, frustrující pocit přerůstá v bezmoc. Ale musíme to dokázat, pokud chceme přežít. Je nás pět a vzali jsme si s sebou jen jeden stan. Ten je pro jednoho. Kolik se nás tam v nouzi nasouká?

Všichni si to uvědomujeme, ale nikdo to nechce vyslovit nahlas. K přežití vede jediná cesta - zpátky. Je to k zbláznění, podle výškoměru jsme už jen padesát metrů od vrcholového plata. Tam čeká záchrana, tam někde je základní tábor Mt. Vinson, kde přistává letadlo s expedicemi mířícími na vrchol. Společná porada ústí v jednoznačné rozhodnutí: návrat.

Vichřice a mlha
Nebezpečným ledopádem jsme vystoupali asi kilometr, teď hledáme cestu dolů. Zachumlaní do sebe, se sklopenými hlavami a staženými kapucemi se schováváme větru a čekáme, jak dopadne Petr, který se na druhém konci lana pokouší o sestup. Marně. Naše stopy zametla vichřice a obklopuje nás jen neprůhledné mléko mlhy, chumelenice a nápory vichru. Bloudíme, tápeme.

Do čela se vrací zkušený Zdeno, ostřílený himálajský harcovník. Jde skvěle, chvilková zaváhání se nepočítají, vždyť hledá cestu bez slepecké hole, vystačí s cepínem. Ve slotě a slepecké bělobě nalézá směr. Ví kudy... nebo to alespoň úspěšně hraje! Většinou mu to vychází a to je rozhodující. I teď sice bloudíme a chvílemi se vracíme, ale přesto pomalu sestupujeme! Ve spěchu a nepřízni počasí jsme před výstupem nezapnuli GPS, tedy satelitní navigaci, která by pomohla najít odložené saně. Množí se pády. Staly se součástí dramatu, tvrdého boje s přírodou, která má navrch. Nebezpečné lety prostorem naštěstí zůstávají bez následků. Jsme vetřelci v lůně panenského ledovce, ale asi jsme se zalíbili štěstěně, asi nám to s rampouchy sluší. Když Zdeno dopadne po děsivém letu prázdnotou na záda, omluvně se usměje a pokračuje dál. V tom je síla velikánů, dělat jako by nic...

Snad nedopadneme jako legendární R. F. Scott při své výpravě na jižní pól. K cíli dorazil až po Amundsenovi, jehož červený stan a vzkaz zanechaný na pólu vnímal jako hořkou facku. Zdeptaná skupina se od pólu zbědovaně belhala bílou plání, čekalo ji sedm set mil zpáteční cesty bez tažných poníků. Polární trosečníci táhli saně sami. Postupně umírali a nakonec hladověli paradoxně jen jedenáct mil od záchranného skladu potravin. Scott 29. března 1912 trápil sebe i svůj deník posledním zápisem: „Proboha, postarejte se o naše rodiny!" Našli je v zasněženém stanu za sedm měsíců.

Antarktida je prostě správným místem na pohodovou dovolenku: „Chcete-li se mít tak špatně, jak si jen dovedete představit, staňte se polárníkem!"

Omrzliny
Zdeno opravdu našel odložené lyže. V extrémních podmínkách ale nemají šanci, na nohy patří mačky. Dál bloudíme v mlíku mlhy a mraků, navíc s lyžemi na zádech.

Konečně nacházíme saně. Vichřice nejt잚í Petrovy saně odnesla dvě stě metrů daleko. Váží přitom sto kilo!

Dokážeme ve vichřici postavit stany? Musíme. První už stojí. A pak najednou Vláďa zděšeně zírá na můj obličej: „Máš velké omrzliny!"

Dokud jsme se pohybovali, bylo vše v pořádku. Když jsem teď „jen" stál a přidržoval stan proti vichru, nastěhovaly se omrzliny do tváří, na nos, prsty... Musím je rychle zahřát. Ještě že si toho Vláďa všiml, sám jsem nic necítil. V tom jsou omrzliny záludné, zpočátku nebolí, ale když se jejich bílá plocha přebarví do černé, je na záchranu pozdě.

Vězni v bouři
Sněhová bouře nás uvěznila ve stanech. Opět si uvědomujeme, jakými jsme zde vetřelci. Ledový kontinent miliony let odmítá vstup lidí, Antarktida nikdy neměla místní populaci a dodnes se tomu agresivním prostředím úspěšně brání. Do poloviny 18. století o ní lidstvo vůbec nevědělo. Až v roce 1772 James Cook poprvé překročil jižní polární kruh a obeplul Antarktidu. O pevnině na jih od ledovců, mezi nimiž se prodíral, napsal: „...troufám si prohlásit, že žádný z lidí nepronikne dál než já a že zemi, která možná leží na jihu, nikdo neprozkoumá... Všechny obtíže násobí nevyjádřitelně děsivé vzezření krajiny, odsouzené k tomu, že nikdy nepozná teplo slunečních paprsků."

První základna zde vznikla až v roce 1950, ovšem jen pro krátký pobyt. Pak se odehrála smršť událostí, ...a teď jsme zde my!

Omrzliny naštěstí nemají následky. Poprvé odpočíváme. Má to kromě ztráty drahocenného času i výhody. Po dramatu v ledovci si lížeme rány. Rozebíráme s Palem vyhlídky, před námi jsou zlomové chvíle expedice. Nemůžeme to vzdát. Musíme vzhůru.

Hledání cesty
Slota ustala, začínáme opět žít. Musíme se znovu probít nahoru na vrcholové plato. Konečně ale do ledovcových homolí vidíme. Rozdělujeme se na dvě skupiny, abychom měli větší šanci najít cestu. S Petrem a Palem vyrážím o údolí dál než první skupina. Propojeni lanem šplháme na vyšší a vzdálenější kopce, kolem vyrůstá velkolepé panorama. Škrábeme se na nejvyšší vrchol oblasti, kolem jsou nunataky. Jejich název je kuriozitou Antarktidy, pochází z jazyka severních Inuitů a překvapivě zabloudil až na daleký jih. Jde o hory ve spodní části zalité ledem, ze kterého vylézají jen špičky.

Kudy jít však stále nevíme. Jistou šancí je probít se na vzdáleném konci vzhůru o údolí dál a pak se pokoušet některým ze sedel dostat do cíle. Rozumněji vypadá žlab, do kterého šli Vláďa se Zdenkem. S cepíny se probíjejí vzhůru! Vítězství, cesta je nalezena!

Šplhání se saněmi
Půjdeme nadvakrát, nejprve s plnými batohy a prázdnými saněmi. Pak budeme muset pro zbytek výstroje. Navázáni šplháme na lyžích ledopádem. Saně smýkáme za sebou. V těžkých místech se rveme, posouváme náklad o nesmělé centimetry. Pod odtrženým ledovým blokem odkládáme lyže, nasazujeme mačky a vytahujeme cepíny. Vše je zmrzlé a pevné, i víra v dosažení vrcholu. Mám sto chutí saně odepnout a pustit do trhliny. Ledovec má sklon 45-50 stupňů, záseky hrotů musejí být razantní.

Za nejt잚ím místem se ledopád narovnává, dosahujeme ledovcového plata a v dáli tušíme základní tábor Mt. Vinson. Batohy padají z bolavých zad, jejich obsah už znovu můžeme naložit na saně. Musíme ale zpátky pro další věci.

U ledového bloku jsem si schoval čokoládu, teď přijde vhod. S lyžemi na batozích funíme mezi ledovcovými věžemi a seraky, vyhýbáme se nástrahám. Jde se mi dobře, mám formu. S Vláďou dosahujeme vrchol ledopádu, opojné vítězství blaží. Jsme nahoře, za nejobtížnější překážkou expedice. Vyhráli jsme, základní tábor je někde kousek nad námi.

Vrcholové plato
Byla by to správná chvíle na šampaňské, kdyby nezmrzlo. Místo toho sundavám bundu a vydávám se znovu dolů. Ne, nezbláznil jsem se, jen chci odlehčit Palovi, mele už z posledního. Zaslouží si pomoc, má na starost filmování a to je námaha navíc. Nahazuje mi batoh a já se potřetí rvu s ledovcem.

Vrcholovým platem se sunu jako zlomený burlak na Volze. Je dost nakloněné, zdánlivě nenápadné stoupání je nekonečné. Únava a přetížené saně, kam jsem si v samaritánské náladě po výstupu ledopádem naskládal více věcí, abych ulehčil ostatním, jsou velcí soupeři. Odkrajuji kilometry zoufalé jízdy, které nás dělí od základny.

Zaříknuti
Na stanici se vítáme s Margot. V oblasti třeskutých mrazů působí ženská bytost jako pohádkový přelud. Usedáme do stanu, který slouží jako společenská místnost, centrum satelitních spojení, zásobárna, rádiová stanice i kuchyně.

Margot pracovala na polárních lodích, dělala průvodce v ledových horách, teď je jedinou bytostí jediné sportovní základny obrovské Antarktidy. Právě kouzlí nejbáječnější kávu života. Má pro nás důležitou informaci - je černější než káva: na nejvyšší vrchol Antarktidy máme jen dva dny! Pozítří odlétáme. Expedice zde obvykle tráví dva týdny! Stihneme se tak akorát na horu podívat! Zdrcující zpráva je špinavou podpásovkou. Nejsme „normální" klienti, kteří platí padesát tisíc amerických dolarů, a podle toho se s námi jedná. Musíme se přizpůsobit. Jsme přitom první lidé, kteří doputovali z Patriot Hills až na Mt. Vinson po svých! Za odměnu fasujeme ledovou sprchu. Máme se smát, nebo brečet? Je dvacet dva hodin, musíme jednat.

Balíme věci, stavíme stany, vaříme..., a milion dalších činností. Není čas na oslavy ani na odpočinek, musíme okamžitě pokračovat ve výstupu...

Černá noc
Za námi je nejt잚í den expedice, před námi nejstrašnější noc. Čeká nás otrocký noční pochod. Startujeme ve čtvrt na dvě v zuboženém stavu. Panuje zima jako na polárním hřbitově. Teploměr ukazuje minus 30 stupňů Celsia a padá stále níž. Zdenek vnímá ještě minus 42 stupňů a dál už je jen mrtvolný ledový běs. Nic horšího jsem nezažil. V mrazivém větru a náročném stoupání jsou saně stále t잚í a t잚í, zkoušíme různé triky.

Na nebezpečném ledovci bychom měli jít ve stopě za sebou, ale každý se snaží kopec ošálit jinak. Podivná parta nočních zoufalců se probíjí noční nepohodou a vydává se z posledního. Přitom kdybychom se vyspali a pokračovali ráno, stála by cesta zlomek úsilí, které potřebujeme teď. Zbytečnost a marnost ztěžují každý krok. Nohy přesouváme mechanicky, ploužíme se odevzdaně s čekáním na zázrak. Na jaký?

Ledový vichr bubnuje do zachumlaných kapucí, vzduch mrazí, dýchání pálí. Jak sveřepí mezkové se vlečeme ledovou mizérií až do míst, kde máme dost. Je šest ráno. Pro výstup na Vinson jsme udělali víc než maximum...

Bílé ráno
Stavění stanů je nejstrašnější v životě. S Palem se to nakonec zázračně povede a zalézáme do ledových útrob. Jsme zničení, promrzlí, utahaní, pocit tepla se ne a ne dostavit. Klepeme se ve speciálních spacácích jako ratlíci. Víme, že potřebujeme spát, abychom nabrali sílu, ale nejde to.

Je jedenáct, když zjistím, že vedle mne leží obrovitý bílý sněhulák. Na sebe nevidím, ale vypadám asi stejně. Palko se místy hýbe, je tedy uvnitř ještě živý. Potvrzuje to prosbou, zda navařím. Omrzlé prsty marně vozí zmrzlou sirku po škrtátku.

Head Walls
Opět stoupáme zapřažení do saní, ale už za posilujících slunečních paprsků. Jsme na konci ledovce, kam se dalo dojet s lyžemi i saněmi, a musíme je odložit. Okamžik, na který jsem se tak těšil. Dál budu silný, šlapat s batohem na zádech je přece má parketa - dělal jsem nosiče ve Vysokých Tatrách na Téryho chatě, s báglem jsem srostlý.

Batoh jsem podcenil, je obří a já se skláním jako stařena pod nůší. Přitom nás čeká Big Wall - Velká stěna. Stoupání je strmé, mačky značkují téměř vertikální úseky. Míjím ledovcové šrouby a smyčky k jištění, které tu zůstaly po předchozích výpravách, stejně se není s kým propnout. Cíl je ale tak blízko! Žene mě slastný pocit vrcholného uspokojení, vznáším se na vlně rozkoše. Pak nás překvapí Palo: dál nepůjde. Těžká role kameramana je v ledové pustině nevděčná, znamenala celou cestu spoustu pohybů navíc a poslední noc byla příliš krutá.V ledovcovou bariérou stavíme stan, přezouvám boty i ponožky. Objevuje se Petr, se kterým teď tvořím dvojici.

Vrchol?
Konečně usínáme. Výšku jsme ale nabrali příliš rychle, chtělo by to ještě den. A potom už natěšeně překonáváme první trhliny, seraky jsou nicotné proti těm před dvěma dny. Šlapeme v trojici, střídáme se ve vedení, Petr zaostává někde vzadu, asi na něj padlo předchozí vyčerpání. Zatím vše probíhá dobře, i když na mě útočí palčivá bolest v zádech, která si se mnou hrála včera už v Big Wallu, když jsem vlekl mamutí bágl. Diagnóza Vládi: „Každý lékař by tě poslal samozřejmě ihned dolů, rizika jsou zbytečná!" Zároveň dodává, že on by to ještě riskl.

Hlavou se honí přehršle pocitů. Vláďa situaci zvažuje ze svého pohledu - je krůček od dokončení sbírky Koruny planety, odvážného projektu výstupu na nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Mě ale po návratu z Antarktidy čeká Indonésie, kam mám letět jako průvodce. Mám omrzlý nos a na tvářích fleky scvrklé kůže jak škvarky, vrchol, i když je blízko, mi nepřipadá už tak důležitý. Chvilka klidu přináší překvapivé řešení - rozhoduji se pro návrat. Nebudu zdržovat ostatní.

„Ne opravdu, běžte sami," přesvědčuji ostatní a nabízím některé věci z výbavy.

Jen sám
Jsem na Blue Ice, necelých tři sta metrů od vrcholu. Je mi fajn, tetelím se dobrým skutkem. Kochám se horami. Pásmem trhlin sestupuji až do high campu. Je tady i Petr, který se ztratil kdesi za námi a my si říkali, že se asi vrátil. Přesto mě překvapí - dolů se mnou nepůjde, počká na ostatní. Já musím. Musím odletět podle plánu.

Okolní hory se chlubí vznešeností, počasí se vybičovalo do příjemného maxima. Typický vrcholový den, kluci si to nahoře užijí, říkám si. Fotit nemám čím, nechal jsem aparát ostatním. Zato mě svírá spalující žízeň. Další z velkých paradoxů, protože šlapu po největší zásobárně sladké vody na světě. Už mi asi z té samoty hrabe!

Mezi seraky mě drtí nepříjemný pocit. Nechal jsem Petrovi nahoře stan, nesmí se mi nic stát, bez stanu bych noc nepřežil. Ve stanu se přežije vichřice, kalamita, dlouhá nepřízeň počasí... Bez něj není člověk nic, jen trosečník odevzdaný osudu. Hloupý pocit traumatizuje a doléhá na mě osamocení. V uších mi stále zní Vláďovo varování: „Buď opatrný, jseš sám. Nesmíš spadnout, hlídej si seraky!"

Nenechám se pohltit trhlinami, musím to dokázat, vždyť jsem ve finále ledového příběhu! Všechno už končí. Rozbité rty se brání horkému jídlu, pomačkané tváře, všechno se brzy dočká tepla, jen ještě vydržet. Překvapivě prožívám psychicky nejobtížnější chvíle. „Nesmím chybovat!" opakuji si donekonečna a úspěšně kličkuji mezi seraky. Pak dojdu k lyžím, připínám saně a pouštím se do nesmělých sjezdů. Nejsem bravurní sjezdař, vyrostl jsem na Vysočině, odkojily mne běžky. Ani saně si s lyžemi nerozumějí, tím spíše se mnou. Co chvíli to do mne napálí, občas se převrátí. Připomínáme dámu s neposlušným psíkem na dlouhém vodítku.

Konečně vidím kemp. Proboha, je v něm letadlo! Vytřepané tělo nutím k poslednímu finiši. Trasu, která se chodí dlouhé dny nahoru, jsem „seběhl" za pár hodin. Taky podle toho vypadám. Visím na hůlkách, když poslouchám zdrcující zprávu - letadlo, které má odletět z Patriot Hills, je poslední. Kdo neodletí s ním, má šanci za dva týdny - možná.

Zdržený Iljušin
Na Patriot Hills se upínám k jedinému, jak zastavit letadlo. Donekonečna všem opakuji: „Přece tam nemůžete nechat dva chlapy, jen tak je tam zapomenout. Iljušin musí počkat, až se s nimi vrátí letadélko Twin Otter!"

Jsem tvrdý, nepříjemný, ale musím to dokázat. Obrovské letadlo už je naložené a uvnitř čekají pasažéři, jen jeden bláznivý Čech zdržuje odlet. Boj o hodiny se mění v bitvu o minuty, snad i sekundy. Pročesávám pohledem oblohu. Konečně. Teď můžeme odletět!

Chvíle, pro kterou mělo celé dobrodružství smysl.

Nejsušší, nejchladnější, největrnější

Zdánlivě stejná Antarktida má několik odlišných tváří. Je ze všech kontinentů největrnější, nejchladnější, nejsušší...

Název pochází ze slova Antarktos. Anti je v řečtině proti, již v minulosti totiž byli badatelé přesvědčeni, že proti mrazivému severu musí ležet i ledový jih. Existuje, je větší než Evropa i Austrálie, jedenapůlkrát rozsáhlejší než Severní ledový oceán.

Antarktida schovává desetinu pevniny celé planety. Jen jediné procento země je obnažené, ani tady se ale neuchytí vegetace. Průměrná nadmořská výška je 2280 metrů. Mnohem víc, než kam s „průměrností" jednoho kilometru dosáhne zdánlivě nejvyšší Asie s Himálajem i všemi osmitisícovkami.

V Antarktidě leží rozsáhlá horská pásma. Transantarktické pohoří je 3200 km dlouhé.

Je zde uschováno přes sedm desetin světových zásob sladké vody. Tloušťka přímořského šelfového ledu je asi tři sta metrů a celková plocha 785 000 km2. Lámáním okrajů šelfového ledu vznikají icebergy - ledové hory. Představují za rok 1450 km3 ledu.

Tloušťka ledu je průměrně dva kilometry, v nejsilnějším místě 4700 metrů, sloupec ledu tedy dosahuje bezmála výšky Mont Blancu. Led má celkem objem 29,3 milionu kubických km, shromažďuje přes 90 procent všech ledů světa. Kdyby roztál, hladina světových oceánů by stoupla o 80 metrů. Masa ledu stlačila pevninu Antarktidy o 600 metrů níž. Kdyby se led uvolnil, pevnina by stoupla a to by se projevilo další změnou hladiny oceánu. Následky raději nedomýšlet...

Extrémy jsou i teplotní. Nejnižší teplotu -89,5 stupně naměřili Rusové na stanici Vostok. Mohla být v té době na Mt. Vinsonu, který je ještě mnohem výš, stovka pod nulou? Srážky činí v pobřežních oblastech čtyři sta milimetrů, ve vnitrozemí jen pět milimetrů, množství, které spadne na Sahaře.

Ledový tým
Peter Valušiak celou akci vymyslel, je tahounem logistiky, strategie, vybavení a vůbec celého plánu. Pro každého připravil speciální výstroj, lyže s důmyslným vázáním. Ušil bundy, speciální botičky do sněhu i do stanu. Stará se o satelitní telefony i navigační GPS, zvládá neuvěřitelné. Je to člověk, jehož opravdovým domovem jsou ledové pustiny, do Bratislavy jezdí snad jen na dovolenou.

Zdeněk Hrubý je ostřílený himálajský harcovník, šéf mnoha expedic k nejvyšším vrcholům planety. Má za sebou pět úspěšných „osmiček" - Lhotse, Hidden Peak, Gasherbrum II, Čho Oju, Shisha Pangmu.

Vláďa Nosek zase kýval světu z vrcholu jeho nejvyšší hory, Everestu. Zdolá-li Vinson, stane se držitelem Seven Summits, tedy pokořitelem všech nejvyšších vrcholů kontinentů.

Palo Barabáš je filmařem výpravy. Právě on.